HERETICKÉ PROHLÁŠENÍ Z ROKU 1965, VYDANÉ DRUHÝM VATIKÁNSKÝM KONCILEM:

 

 

PROHLÁŠENÍ

DIGNITATIS HUMANAE (Důstojnost lidská)

O NÁBOŽENSKÉ SVOBODĚ

 

PRÁVO JEDNOTLIVCE A SPOLEČEN
K SOCIÁLNÍ A OBČANSKÉ SVOBODĚ V NÁBOŽENSKÝCH ZÁLEŽITOSTÍCH

1. Lidé naší doby si stále více uvědomují důstojnost lidské osoby a roste počet těch, kteří požadují, aby lidé ve svém jednání užívali a používali svůj vlastní zodpovědný úsudek a svobodu, vedeni smyslem pro povinnost a ne podléhali nátlaku. Volají také po právním vymezení veřejné moci, aby nebyl nepřiměřeně omezován rozsah spravedlivé svobody, a to jak jednotlivce, tak i sdružení. Tento požadavek svobody v lidské společnosti se týká především dobr lidského ducha, zejména těch, která se týkají svobodného vyznání náboženství ve společnosti. Tento vatikánský koncil pečlivě dbá na tyto touhy mysli a snaží se prokázat, jak jsou v souladu s pravdou a spravedlností, a proto studuje posvátnou tradici a nauku církve a vynáší na světlo nové věci, vždy v souladu se starověkými.

Zaprvé, posvátný koncil vyznává, že Bůh zjevil lidstvu cestu, jakým mohou lidé, sloužící Jemu, být spaseni a nalézt štěstí v Kristu. Věříme, že toto jediné pravé náboženství existuje v katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil poslání šířit ho všem lidem, když řekl apoštolům: „Jděte tedy a získejte mistry ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Všichni lidé jsou ze své strany povinni hledat pravdu, zejména o Bohu a jeho církvi, a jakmile ji poznají, přijmout ji a praktikovat.

Svatý koncil také uznává, že tyto povinnosti ovlivňují a zavazují svědomí lidí a že pravda se vnucuje pouze silou samotné pravdy, která proniká do duší jemně, ale mocně. Jelikož náboženská svoboda, kterou lidé potřebují k plnění své povinnosti uctívat Boha, se týká imunity vůči nátlaku v občanské společnosti, ponechává nedotčenou tradiční katolickou nauku o morální povinnosti jednotlivců a společností vůči pravému náboženství a jediné Kristově církvi. Kromě toho, když se posvátný koncil zabývá touto náboženskou pravdou, hodlá rozvíjet nauku nedávných papežů o nedotknutelných právech lidské osoby a o právním řádu společnosti.

KAPITOLA I

OBECNÁ POJEMNOST NÁBOŽENSKÉ SVOBODY

Předmět a základ náboženské svobody

2. Tento vatikánský koncil prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda spočívá v tom, že všichni lidé jsou imunní vůči nátlaku, ať už ze strany jednotlivců, sociálních skupin nebo jakékoli lidské autority, takovým způsobem, že v náboženských záležitostech nikdo není nucen jednat proti svému svědomí, ani nikomu není bráněno jednat v souladu s ním, soukromě či veřejně, sám či ve spojení s jinými, v rámci přiměřených mezí. Dále prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na samotné důstojnosti lidské osoby, jak je chápána zjeveným Božím slovem a samotným přirozeným rozumem. Toto právo lidské osoby na náboženskou svobodu musí být uznáno v právním řádu společnosti, aby se stalo občanským právem.

Všichni lidé, na základě své vrozené osobní důstojnosti – tedy obdařeni rozumem a svobodnou vůlí, a tedy obohaceni osobní odpovědností – jsou svou samotnou přirozeností hnáni a morálně zavázáni hledat pravdu, zejména tu, která se týká náboženství. Jsou také povinni přijmout známou pravdu a uspořádat celý svůj život podle jejích požadavků. Lidé však nemohou tuto povinnost plnit způsobem odpovídajícím jejich vlastní přirozenosti, pokud se netěší jak psychické svobodě, tak imunitě vůči vnějšímu nátlaku. Právo na náboženskou svobodu se tedy nezakládá na subjektivním rozpoložení osoby, ale na její samotné povaze. Právo na tuto imunitu proto zůstává i těm, kteří neplní povinnost hledat a držet se pravdy, a jeho výkonu, za předpokladu zachování spravedlivého veřejného pořádku, nelze bránit.

Náboženská svoboda a spojení člověka s Bohem

3. Toto vše se stává ještě jasnějším pro ty, kteří uvažují, že nejvyšší normou lidského života je tentýž božský zákon – věčný, objektivní a univerzální – jímž Bůh podle záměru své moudrosti a lásky řídí, řídí a spravuje svět a cesty lidského společenství. Bůh činí lidstvo účastným tohoto zákona, abychom laskavým rozpoložením božské Prozřetelnosti stále hlouběji poznávali neměnnou pravdu. Proto má každý povinnost, a tedy i právo, hledat pravdu v náboženských záležitostech, aby si vhodnými prostředky moudře utvářel správné a pravdivé úsudky svědomí.

Pravda musí být hledána způsobem odpovídajícím důstojnosti lidské osoby a její společenské povaze, tedy svobodným bádáním, s využitím učení či výchovy, komunikace a dialogu, jimiž někteří vysvětlují druhým pravdu, kterou našli nebo o které se domnívají, že ji našli, aby si vzájemně pomáhali při hledání pravdy; a jakmile je tato pravda známa, musí být pevně přijata s osobním souhlasem.

Člověk vnímá a poznává diktáty božského zákona skrze své svědomí; svědomí, které je povinen věrně následovat ve všech svých činnostech, aby dosáhl Boha, který je jeho cílem. Proto jej nelze nutit jednat proti svému svědomí. Ani mu nelze zabránit v jednání podle svého svědomí, zejména v náboženských záležitostech. Neboť praktikování náboženství ze své podstaty spočívá především v dobrovolných a svobodných vnitřních činech, kterými se člověk přímo vztahuje k Bohu: činy tohoto druhu nelze nařídit ani zakázat pouhou lidskou autoritou. A samotná společenská podstata člověka vyžaduje, aby navenek projevoval své vnitřní náboženské akty, aby s ostatními komunikoval v náboženských záležitostech, aby své náboženství vyznával společným způsobem.

Je tedy urážkou lidské osoby a řádu, který Bůh pro lidi ustanovil, je-li člověku při zachování spravedlivého veřejného pořádku odepřeno svobodné vyznávání náboženství ve společnosti.

Náboženské úkony, skrze které se lidé na základě svého nejhlubšího přesvědčení soukromě i veřejně vztahují k Bohu, svou povahou přesahují pozemský a časný řád. Občanská moc, jejímž vlastním účelem je chránit společné dobro v čase, musí proto uznávat a podporovat náboženský život svých občanů; nicméně překračuje svou pravomoc, pokud se pokouší náboženské úkony usměrňovat nebo jim bránit.

Svoboda náboženských komunit

4. Svoboda nebo imunita vůči nátlaku v náboženských záležitostech, která náleží jednotlivcům, musí být uznána i tehdy, když jednají kolektivně. Neboť sociální povaha lidstva i samotného náboženství vyžaduje náboženská společenství.

Tato společenství, za předpokladu, že nejsou porušovány spravedlivé požadavky veřejného pořádku, mají právo na imunitu, aby se sama spravovala podle vlastních pravidel, aby ctila Božství veřejným kultem, aby pomáhala svým členům při výkonu náboženského života a podporovala je doktrínou a aby podporovala instituce, v nichž členové spolupracují, aby si uspořádali život podle svých náboženských zásad.

Náboženské komunity mají rovněž právo, aby jim nebylo bráněno právními prostředky ani administrativními opatřeními civilní moci ve volbě, vzdělávání, jmenování a přemisťování jejich vlastních duchovních, ve komunikaci s náboženskými autoritami a komunitami se sídlem v jiných částech světa nebo ve výběru náboženských budov a v nabývání a užívání vhodného majetku.

Náboženská společenství mají také právo nebýt bráněna ve vyučování a veřejném vyznávání své víry, a to jak ústně, tak písemně. Při šíření náboženské víry a zavádění zvyků je však vždy nutné zdržet se jakéhokoli jednání, které by mohlo zavánět nátlakem nebo nečestným či méně spravedlivým přesvědčováním, zejména při jednání s nevzdělanými nebo potřebnými lidmi. Takové chování by mělo být považováno za zneužívání vlastních práv a porušování práv druhých.

Náboženská svoboda zahrnuje také právo náboženských společenství svobodně vyjadřovat jedinečnou hodnotu své doktríny pro uspořádání společnosti a pro oživení veškeré lidské činnosti. Konečně právo jednotlivců, vedených vlastním náboženským cítěním, svobodně se shromažďovat nebo zakládat vzdělávací, kulturní, charitativní a sociální sdružení je založeno na sociální povaze lidstva a samotné povaze náboženství.

Náboženská svoboda rodiny

5. Každá rodina jako společnost s vlastními inherentními a základními právy má právo svobodně si uspořádat svůj domácí náboženský život pod vedením rodičů. Rodiče mají právo určit formu náboženské výchovy, která bude poskytována jejich dětem, podle svého vlastního náboženského přesvědčení. Občanská autorita proto musí uznat právo rodičů volit si školy nebo jiné způsoby vzdělávání se skutečnou svobodou, aniž by jim za tuto svobodu volby přímo či nepřímo ukládala nespravedlivé břemeno. Práva rodičů jsou dále porušována, pokud jsou děti nuceny navštěvovat školní hodiny, které neodpovídají náboženskému přesvědčení rodičů, nebo pokud je vnucován jednotný vzdělávací systém, který náboženskou výuku zcela vylučuje.

Podpora náboženské svobody

6. Jelikož společné dobro společnosti, které je souhrnem podmínek společenského života, jimiž mohou lidé plněji a snadněji dosáhnout své vlastní dokonalosti, spočívá především na dodržování práv a povinností lidské osoby, ochrana práva na náboženskou svobodu se týká občanů, občanských autorit, církve a dalších náboženských společenství podle zvláštní povahy každého z nich, s přihlédnutím k jejich příslušným závazkům vůči společnému dobru.

Ochrana a podpora nedotknutelných lidských práv je základní povinností veškeré občanské moci. Občanská moc proto musí účinně převzít odpovědnost za ochranu náboženské svobody všech občanů prostřednictvím spravedlivých zákonů a jiných vhodných prostředků a usnadňovat příznivé podmínky podporující náboženský život, aby občané mohli účinně uplatňovat svá náboženská práva a plnit své povinnosti a aby se tak společnost mohla těšit z požehnání spravedlnosti a míru, které plynou z věrnosti lidstva Bohu a Jeho svaté vůli.

Pokud je náboženské společenství s ohledem na zvláštní okolnosti národů v právním řádu společnosti uznáváno zvláštní občanské uznání, je nutné, aby zároveň bylo všem občanům a náboženským společenstvím uznáno a respektováno právo na svobodu v náboženských záležitostech.

Konečně, občanská moc musí dbát na to, aby právní rovnost občanů, která také patří k obecnému dobru společnosti, nebyla nikdy, ať už otevřeně nebo tajně, poškozována z náboženských důvodů a aby mezi nimi nedocházelo k žádné diskriminaci.

Z toho vyplývá, že veřejná moc nemůže občany nutit nátlakem, zastrašováním ani jinými prostředky k vyznání nebo zřeknutí se jakéhokoli náboženství, ani nemůže nikomu bránit v vstupu do náboženského společenství nebo jeho opuštění. A tím spíše je v rozporu s Boží vůlí a posvátnými právy lidské osoby a rodiny, když je v jakékoli formě používána síla k odstranění nebo potlačení náboženství, ať už v celém lidstvu, v určitém regionu nebo v určité skupině.

Meze náboženské svobody

7. Právo na náboženskou svobodu se uplatňuje v lidské společnosti, a proto jeho užívání podléhá určitým pravidlům, která jej upravují.

Při uplatňování všech svobod je třeba dodržovat morální princip osobní a společenské odpovědnosti: při uplatňování svých práv je každý jednotlivec a společenská skupina vázána morálním zákonem brát v úvahu práva ostatních, své vlastní povinnosti vůči ostatním a společné dobro všech. Vůči všem je třeba jednat spravedlivě a lidsky.

Dále, jelikož má občanská společnost právo chránit se před zneužíváním, k němuž může docházet pod záminkou náboženské svobody, je v první řadě odpovědností občanské moci tuto ochranu poskytovat. To se však nesmí dít svévolně ani nespravedlivým zvýhodňováním jedné strany, nýbrž v souladu s právními normami, které jsou v souladu s objektivním morálním řádem. Tyto normy jsou nezbytné pro účinnou ochranu těchto práv všech občanů a pro mírovou rovnováhu těchto práv, pro řádné prosazování poctivého veřejného míru, kterým je spořádané soužití v opravdové spravedlnosti, a pro řádnou ochranu veřejné morálky. To vše tvoří základní součást společného dobra a je zahrnuto v pojmu veřejného pořádku. Ve společnosti musí být navíc dodržována zásada integrální svobody, podle níž musí být svoboda uznávána pro lidstvo co nejširší možnou měrou a měla by být omezována pouze tehdy a v nezbytném rozsahu. Výchova k výkonu svobody

8. Muži naší doby jsou pod tlakem mnoha způsobů a hrozí jim, že budou zbaveni vlastní svobody volby. Navíc je tu nemalý počet těch, kteří mají sklon odmítat jakoukoli podřízenost pod záminkou svobody a ponižovat náležitou poslušnost.

Proto tento vatikánský koncil nabádá všechny, ale zejména ty, kteří jsou zodpovědní za výchovu druhých, aby se snažili formovat lidi tak, aby s respektem k morálnímu řádu poslouchali legitimní autoritu a milovali opravdovou svobodu; aby posuzovali věci podle vlastních kritérií ve světle pravdy, aby své jednání usměrňovali se smyslem pro odpovědnost a aby se snažili podporovat vše, co je pravdivé a spravedlivé, a aby své jednání rádi spojovali s jednáním druhých.

Proto by měla být náboženská svoboda nařízena také tak, aby přispívala k tomu, aby muži jednali zodpovědněji při plnění svých povinností ve společenském životě.

KAPITOLA II

NÁBOŽENSKÁ SVOBODA VE SVĚTLE ZJEVĚNÍ

Doktrína náboženské svobody
Jeho kořeny jsou hluboce zakořeněny ve Zjevení

9. Když se tento vatikánský koncil vyjadřuje o právu člověka na náboženskou svobodu, zakládá své prohlášení na důstojnosti lidské osoby, jejíž požadavky se lidskému rozumu staly v průběhu staletí stále zřejmějšími. Toto učení o svobodě je navíc zakořeněno v Božím Zjevení, a proto jej musí křesťané o to nábožněji dodržovat. Ačkoli Zjevení výslovně nepotvrzuje právo na imunitu před vnějším nátlakem v náboženských záležitostech, nicméně projevuje důstojnost lidské osoby v celé její plnosti, ukazuje Kristův přístup k lidské svobodě při plnění povinnosti věřit v Boží slovo a učí nás duchu, kterého musí učedníci tohoto Mistra ve všem rozpoznat a následovat. To vše objasňuje obecné principy, na nichž je založeno učení tohoto Prohlášení o náboženské svobodě. Především je náboženská svoboda ve společnosti zcela v souladu se svobodou křesťanského aktu víry.

Svoboda aktu víry

10. Jedním z nejdůležitějších principů katolické nauky, obsaženým v Božím slově a neustále vyučovaným Otci církve, je, že člověk ve víře musí dobrovolně odpovídat Bohu, a proto by nikdo neměl být nucen přijmout víru proti své vůli. Neboť akt víry je ze své podstaty dobrovolný, protože člověk, vykoupený Kristem Spasitelem a povolaný Ježíšem Kristem k adoptivnímu synovství, se nemůže připojit k Bohu, který se zjevuje, pokud přitahován Otcem nepředloží Bohu racionální a svobodný dar víry. Je proto zcela v souladu s povahou víry, aby bylo vyloučeno jakékoli vnucování ze strany lidí v náboženských záležitostech. Režim náboženské svobody proto významně přispívá k podpoře takového stavu, kdy lidé mohou být snadno pozváni ke křesťanské víře, přijmout ji z vlastní vůle a aktivně ji vyznávat v každém aspektu svého života.

Chování Krista a apoštolů

11. Bůh jistě volá lidi, aby mu sloužili v duchu a pravdě, a proto jsou vázáni ve svědomí, ale ne nuceni. Bůh totiž bere v úvahu důstojnost lidské osoby, kterou sám stvořil, která se musí řídit svou vlastní vůlí a těšit se svobodě. To se obzvláště projevilo v Kristu Ježíši, v němž se Bůh dokonale zjevil a dal poznat své cesty. Kristus, náš Učitel a Pán, tichý a pokorný srdcem, trpělivě přitahoval a zval učedníky. Je pravda, že své kázání podpořil a potvrdil zázraky, aby podnítil a posílil víru svých posluchačů, ale ne aby je k ní donutil. Jistě káral nevíru těch, kteří ho slyšeli, ale trest nechal Bohu na den soudu. Když posílal apoštoly do světa, řekl jim: „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen“ (Mk 16,16). On však věděl, že mezi pšenici byl zaset plevel, a proto přikázal, aby obojí zůstalo růst až do žně, která nastane na konci věku. Zřekl se toho, že je politickým Mesiášem a vládcem násilím, a raději se nazýval Synem člověka, který přišel, „aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Marek 10,45). Zjevil se jako dokonalý Boží služebník, který „nalomenou rákosovou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí“ (Matouš 12,20). Uznával občanskou moc a její práva a přikázal platit daně císaři, ale jasně varoval, že je třeba respektovat vyšší Boží práva: „Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“ (Matouš 22,21). Nakonec tím, že dokončil dílo vykoupení na kříži, aby získal spásu a pravou svobodu pro lidstvo, dokončil své zjevení. Vydal svědectví o pravdě, ale nechtěl ji násilím vnucovat těm, kdo mu odporovali. Jeho království se totiž nebrání násilím, ale je ustavováno svědectvím o pravdě a nasloucháním jí a roste láskou, s níž Kristus, povýšený na kříži, přitahuje lidi k sobě.

Apoštolové, učení slovem a příkladem Kristovým, šli stejnou cestou. Kristovi učedníci se od prvních dnů církve snažili vést lidi k vyznání Krista jako Pána, ne nátlakem nebo lstí nehodnými evangelia, ale především mocí Božího slova. S rozhodností hlásali všem plán Boha Spasitele, „který chce, aby všichni lidé byli spaseni a dospěli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4); zároveň však respektovali slabé, i ty, kteří se mýlí, a ukazovali tak, jak „každý bude Bohu vydávat účty sám za sebe“ (Řím 14,12) a mezitím musí poslouchat své svědomí. Stejně jako Kristus se i apoštolové vždy snažili vydávat svědectví o Boží pravdě a odvážili se s větší smělostí hlásat před lidem i mocemi „slovo Boží s důvěrou“ (Skutky 4,31). Věřili totiž s neochvějnou vírou, že evangelium samo je skutečně mocí Boží ke spáse každého, kdo věří. Proto opovrhovali všemi „zbraněmi těla“ a následovali příklad Kristovy tichosti a pokory. Hlásali Boží slovo a plně důvěřovali v jeho božskou moc zničit mocnosti, které jsou nepřáteli Boha, a vést lidi k víře v Krista a poslušnosti Jemu. Apoštolové, stejně jako Mistr, uznávali legitimní občanskou moc: „Není moc kromě té, kterou ustanovil Bůh,“ učí apoštol a následně přikazuje: „Každý ať je podřízen vrchnostem…“ „Kdo se staví proti moci, staví se proti Božímu řádu“ (Řím 13,1-2). A zároveň se nebáli odporovat veřejné moci, když se stavěla proti svaté Boží vůli: „Boha je třeba poslouchat více než lidi“ (Skutky 5,29). Touto cestou kráčelo po staletí a po celém světě bezpočet mučedníků a věřících.

Církev jde ve stopách Krista a apoštolů

12. Církev, věrná evangelijní pravdě, jde tedy cestou Krista a apoštolů, když uznává a podporuje náboženskou svobodu jakožto součást lidské důstojnosti a Božího zjevení. Po věky uchovávala a učila nauku přijatou od Mistra a apoštolů. Ačkoli v životě Božího lidu, který procházel proměnlivými událostmi lidských dějin, se někdy vyskytovalo chování méně v souladu s duchem evangelia, a dokonce s ním i v rozporu, církev vždy zastávala nauku, že nikdo by neměl být nucen přijmout víru.

Takto evangelijní kvas působil dlouhou dobu v myslích lidí a mocně přispěl k tomu, že v průběhu staletí byli schopni plněji vnímat důstojnost své osoby a dozrávat v přesvědčení, že v náboženských záležitostech by tato důstojnost měla být zachována ve společnosti, imunní vůči jakémukoli lidskému nátlaku.

Svoboda církve

13. Mezi věcmi, které se týkají dobra církve, ba dokonce dobra samotné časné společnosti, a které je třeba vždy a na každém místě chránit a bránit před veškerou nespravedlností, je jistě nanejvýš důležité, aby církev požívala tolik svobody jednání, kolik je potřeba pro péči o spásu lidstva. Neboť je to posvátná svoboda, kterou Jednorozený Syn Boží obohatil církev, vykoupená svou krví. Je církvi skutečně tak vlastní, že ti, kdo se jí staví, jednají proti Boží vůli. Svoboda církve je základním principem ve vztazích mezi církví a veřejnými mocemi a celým občanským řádem.

Církev si nárokuje svobodu v lidské společnosti a před jakoukoli veřejnou autoritou, neboť je duchovní autoritou, ustanovenou Kristem Pánem, které z božského pověření náleží povinnost jít do celého světa a kázat evangelium všemu stvoření. Stejně tak si církev nárokuje svobodu, jelikož je společností lidských bytostí, které mají právo žít v občanské společnosti podle norem křesťanské víry.

Nyní, kde náboženská svoboda převládá jako norma – nejen proklamovaná slovy, ani pouze schvalovaná zákony, ale také upřímně uplatňovaná v praxi – tam církev nakonec dosahuje stabilního stavu, jak právního, tak i faktického, pro nezbytnou nezávislost při plnění svého božského poslání, nezávislosti, kterou církevní autority ve společnosti velmi naléhavě prosazují. A zároveň věřící křesťané, stejně jako všichni ostatní lidé, požívají občanského práva nebýt bráněni v životě podle svého svědomí. Existuje tedy soulad mezi svobodou církve a náboženskou svobodou, která musí být uznána jako právo všech lidí a komunit a schvalována v právním systému.

Povinnost církve

14. Aby katolická církev naplnila božský příkaz: „učte všechny národy“ (Mt 18, 19-20), musí pilně usilovat o to, „aby se Boží slovo šířilo a oslavovalo“ (2 Tes 3, 1).

Vřele prosí všechny své děti, aby v první řadě vznášely „prosby, prosby, modlitby a díkůvzdání za všechny lidi… To je totiž dobré a milé Bohu, našemu Spasiteli, který chce, aby všichni lidé byli spaseni a dospěli k poznání pravdy“ (1 Tim 2-4).

Věřící pak musí při formování svého svědomí pečlivě dbát na posvátné a jisté učení církve. Neboť z vůle Kristovy je katolická církev učitelkou pravdy a jejím posláním je autenticky hlásat a učit pravdu, kterou je Kristus, a zároveň svou autoritou hlásat a potvrzovat zásady mravního řádu, které plynou ze samotné lidské přirozenosti. Dále ať věřící jednají moudře s nevěřícími a šíří světlo života „v Duchu svatém, v upřímné lásce, ve slovech pravdy“ (2 Kor 6,6-7) se vší důvěrou a apoštolskou horlivostí až k prolití krve.

Učedník má totiž vůči Kristu Učiteli těžkou povinnost každý den lépe poznávat pravdu, kterou od Něho přijal, věrně ji hlásat a statečně ji bránit, vylučujíc jakékoli prostředky, které jsou v rozporu s duchem evangelia. Zároveň ho však Kristova láska nabádá, aby s láskou, rozvážností a trpělivostí jednal s těmi, kdo žijí v omylu nebo v neznalosti víry. Proto je třeba zvážit jak povinnosti vůči Kristu, životodárnému Slovu, které má být kázáno, tak i práva lidské osoby a míru milosti, kterou Bůh skrze Krista udělil lidstvu, které je pozváno k dobrovolnému přijetí a vyznání víry.

ZÁVĚR

15. Je tedy zřejmé, že si lidé naší doby přejí svobodně vyznávat náboženství soukromě i veřejně; a co více, náboženská svoboda je v mnoha ústavách prohlášena za občanské právo a slavnostně uznána v mezinárodních dokumentech.

Existují však režimy, v nichž sice ústava uznává svobodu náboženského vyznání, ale samotné veřejné orgány se snaží občanům bránit v praktikování náboženství a náboženským komunitám extrémně ztěžovat a znemožňovat život.

S radostí vítající příznivá znamení této doby, ale s bolestí odsuzující tyto politováníhodné skutečnosti, posvátný koncil nabádá katolíky a prosí všechny lidi, aby s největší pečlivostí zvážili, jak nezbytná je náboženská svoboda, zejména v současných podmínkách lidské rodiny.

Je zřejmé, že všechny národy se stále více sjednocují, že lidé různých kultur a náboženství jsou spojováni užšími vazbami a že roste povědomí o individuální odpovědnosti. Pro nastolení a upevnění mírových vztahů a harmonie mezi lidstvem je proto nezbytné, aby byla náboženská svoboda chráněna účinnými právními zárukami na celém světě a aby byly respektovány nejvyšší povinnosti a práva jednotlivců svobodně rozvíjet svůj náboženský život ve společnosti.

Kéž Bůh, Otec všech, dá lidské rodině skrze pilné dodržování náboženské svobody ve společnosti, skrze milost Kristovu a moc Ducha svatého, dosáhnout vznešené a neochvějné „svobody slávy dětí Božích“ (Řím 8,21).

Každá jednotlivá věc v tomto prohlášení se líbila Otcům Nejsvětějšího koncilu. A my, s apoštolskou autoritou udělenou Kristem, spolu s ctihodnými Otci v Duchu svatém, je schvalujeme, stanovujeme a ustavujeme a nařizujeme, aby po synodálním stanovení byly vyhlášeny k slávě Boží.

Řím, v bazilice svatého Petra, 7. prosince 1965.

Já, Pavel, biskup katolické církve